|
|
|
|
Bylo nás pět Je paradoxní, jestliže jsem se rozhodl přispět do rubriky Dopisy čtenářů, ačkoliv ji považuji za slabší část Českého deníku a čtu ji asi tak pozorně, jako inzertní rubriku. Mezi Dopisy čtenářů jsou však zařazeny i příspěvky pana Frýborta, které by se jinde asi ocitly na čestnějším místě, a proto ani následná rozumová kontrola nezvrátila mé původní a silně emocionální rozhodnutí vybuzené kritikou televizního seriálu Bylo nás pět z pera Vladimíra Wohlhöfnera. Karel Poláček zemřel v roce 1944, takže jeho díla jsou pokud jde o autorská práva volná a chudák Poláček nemůže bránit ani své dílo, byť se do něj zasahuje sebeneurvaleji. Chtěl-li pan Ondřej Vogeltanz napsat scénář, aniž by byl spoután předlohou, měl raději napsat něco vlastního. Nejsem obhájcem pietního oprašování původního textu a při zfilmování Bylo nás pět to ani není dost dobře možné. Kniha obsahuje řadu rozporů v dobových reáliích, které se při filmovém ztvárnění musí odstranit. Z řady jen letmo zmíněných detailů, vyplývají věci další, které je třeba dokreslit. (Vzpomínáte si, jak skvěle domyslel klasickou pohádku o Popelce František Pavlíček ve Třech oříšcích pro Popelku, byť na něj v titulcích ze známých důvodů místo nevybylo?) V tom, co jsme viděli nedávno na obrazovkách, se však věci nedomýšlely, ale vypůjčovaly. Prozrazení zpovědního tajemství, to byl přece takřka doslovný přepis Haškovy povídky. Tatínkové fanfarónské nakrucování se, jak ve Vysokém Mýtě prodá pomeranče, to je tatínek vypůjčený od Oty Pavla. Nepodařilo se mi ovšem dešifrovat vyčnívající scénu výprasku po prozrazení krádeže krabic. Tato scéna sama o sobě je působivá, ale do celku nezapadá. Rodina, o které píše Poláček v Bylo nás pět, byla rodina zdravá s normálními vztahy, kterou nějaký výprask nemůže ohrozit. Průběh televizního výprasku však vypovídal o něčem jiném. Nevylučuji dokonce, že zde autor scénáře dal průchod svým traumatům z dětství. Na straně druhé byl ovšem převzat soupis hříchů Čeňka Jirsáka a člověku nemohlo nebýt líto dětského herce, který si ve svém věku pochopitelně neví rady s větou, že chce mít ze všech hochů nejvíce hříchů u svaté zpovědi. Jedna stará pravda říká, že autor toho na sebe ve svém díle poví mnohem víc, než by chtěl. To se přihodilo i Ondřeji Vogeltanzovi. Na základě zhlédnutého se domnívám, že je bezdětný, anebo, pokud děti má, mu mnoho času na ně nezbývá. (Sám si vzpomínám, jak jsem byl překvapen některými pasážemi v Poláčkově knize, když jsme ji doma četli asi v roce 1986, tedy v době, kdy mí potomci dosáhli věku Poláčkových hrdinů. Kolika věcí jsem si předtím v knize vůbec nevšimnul!) Ani se mi nechci zmiňovat o takových věcech, jako je naprosto zbytečná scéna pana doktora jedoucího na kole a padajícího do kopřiv, nebo chudobinec postavený na náměstí. Aspoň že sodovkář Honza Pivec, jinak Poláčkův dobrý kamarád a strýc známého herce Jana Pivce, byl přejmenován, když už scénárista nemohl odolat touze fabulovat si podle svého bez ohledu na nějakého Poláčka. Televizní seriál Bylo nás pět je klasickou ukázkou toho, jak ze špatného scénáře může vzniknout jen špatné dílo, i když se všichni ostatní snaží, co jim síly stačí. Dr. Vladislav Dolník, 20. února 1995, Brno |
|
Home Short CV Krátký odborný životopis Science and I Capillary Electrophoresis Digital photography |
