Ročník: IV, Číslo: 2                                                   16. června 1996 Silicon Valley News   Sierra Club Jsem v Kalifornii skoro rok a až na nepatrné vyjímky bez rodiny. Z toho člověku celkem pochopitelně občas kape na karbid. Jednak o víkendech třeba s nikým nepromluví ani slovo a v podstatě se stýká jen s kolegy a "takykolegy". Takže jsem se rozhodl k drastickemu řešení a kontaktoval jsem zdejší Sierra Club. Sierra Club je poměrně početná ekologicky zaměřená organizace. Ne že bych ekologické organizace zrovna prožíval, naopak velmi přísně oddčluji ekologii a ekologické organizace, které podle mě si spíš foukají vlastní polívku, i když, jak jsem se dočetl před pár dny, Děti Země se pustili do sázení stromků na Lysé hoře, takže snad ne všem v těchto organizacích jde o to, aby se objevili ve večerních zprávách uvázaní řetězy k elektrárně. V Sierra Clubu jsou, zdá se, obě tendence zastoupeny: v klubovém plátku jsem se dočetl o zamítavém postoji k prodloužení BARTu (Bay Area Rapid Transport), tedy zdejšího metra, k sanfranciskému letišti. To mně poněkud zarazilo, protože se zde jinak všichni snaží, aby se méně jezdilo auty a více veřejnou dopravou. Nicméně časopis obsahoval i kalendář aktivit a to bylo pro mně to podstatné. Takže jsem se připojil ke skupině, která o víkendech chodí na výlety, občas to nazvu Klubem školství a vědy Bedřicha Václavka na nedělním výletě, ale je to dost záběr. První výlet, kterého jsem se zúčastnil, byl maličko přes dvacet mil, tedy přes 32 kilometrů. A vylezli jsme přitom na Rose Peak, který má ke třinácti stovkám metrů. Podotýkám ovšem, že nástup je takřka na úrovni mořské hladiny (asi 60 m n.v.) takže celkově, když se sečte výška, kterou po cestě nahoru a dolů člověk musel nabrat, dalo to asi sedmnáct set metrů. Musím se přiznat, že jsem toho měl ke konci plné oči a když jsem na konci túry lezl do auta, tak mě rozklepala zima z vyčerpání. Dosud jsem totiž tady nechodil víc než deset mil a těch dalších deset mil navíc se přece jen pozná. Trochu mně vadilo ostré tempo, které nedovolovalo, aby se člověk zastavil, vyfotil pár obrázků, pokochal se přírodou. Na tomto mém prvním výletě byl i jistý Charles, pán mladý 76 let, který šlapal jako šroub a v závěru mě nechával neúprosně za sebou. Protože pěší turistika nepatří k typickým americkým koníčkům, je i složení poněkud mezinárodní. Lze zde uslyšet angličtinu německou, francouzskou i britskou. Věkově je rovněž zajímavé, na první túře jsem byl zřejmě druhý nejmladší (o to víc jsem se styděl, že všichni na mě museli čekat). Příští týden jsem byl opět, tantokrát to bylo trochu kratší, celkem 15 mil tedy 24 kilometrů a byli jsme v kopcích na sever od San Francisca: přejede se Golden Gate Bridge a za chvilku je člověk na místě. Tahle končina patří zjevně k oblíbeným místçm skupiny, pro mě je to přece jen trochu z ruky, tak jsem tam nikdy předtím nebyl. Ale bylo to velice pčkné. Začátek byl lesem, tento typ jsem si pojmenoval jako Soběšice, a pak jsem vylezli do volného prostoru a pod námi byl azurový Pacifik. A naleva zpoza kopečků vykukovaly špičky mrakodrapů ze San Francisca.   Tenhle obrázek není z výletu se Sierra Clubem, ten fotila Jana, ale žánrově sem zapadá, tak je tady.   Touhle dobou už nezalesněné kopce rychle žloutnou, a tak barevný kontrast mezi žlutými kopci a modrým mořem volal po fotoaparátu. Bohužel po zkušenosti z předchozího výletu, jsem vše, co vářilo trochu víc, nechal doma, takže jsem si musel nechat zajít chuť. Ale i na druhé túře se na mě párkrát čekalo, takže asi bylo dobře, že jsem ten foťák nebral, jinak by to bylo asi ještě horší. Od třetího výletu už to bylo lepší. Dost jsem tu třetí túru rozmýšlel, protože měla stupeň obtížnosti 4D, tedy stejně jako výlet první. Ale řekl jsem si, že kondičku nabudu jedině tvrdým výcvikem a že nemůžu čekat jen na 3C a méně, a tak jsem šel zase. Naštěstí to tak hrozné nebylo, do skupiny, na kterou se čekalo, jsem se sice jednou připletl, ale našli tady jednoho obrovského žampiona a nálezce se zdál být zběhlý v mykologii, což je v Americe velká vzácnost, takže jsem počkal, než žampion sebere a když jsme došli k rozcestí, nikdo tam nečekal. A podle stop jsem usoudil, že máme jít doprava, zatímco ostatní byli názoru, že se má jít rovně. Takže jsme šli rovně a po kilometru jsme se vrátili a šli doleva (museli jsme jít doleva, protože jsme šli opačným směrem, než když jsme přišli k rozcestí poprvé) a díky této zacházce se na nás čekalo. Jinak jsem se snažil držet víc vpředu, když je člověk na ocase, nějak to podlamuje šlapací morálku či co. Tentokrát byla včková skladba posunuta spíš k těm přes čtyřicet, i když jeden multimilionář (i takoví se najdou v Sierra Clubu) mčl těsně pod sedmdesát. Překvapivá byla jeho znalost mezinárodní politiky, zato geografii USA moc v malíčku neměl. Zajímal se o tatranské túry, protože příští měsíc letí do Krakova a stráví i pár dní v Tatrách. K daňovému systému měl postoj jednoznačný: Před pár lety zaměstnával 18 zaměstnanců, ale protože z každého vydělaného dolaru zaplatil na daních 50 centů, nakonec podnik zavřel. Pobřeží Pacifiku na výletě minulý týden.   Minulé tři výlety jsme byli v okolí San Francisca, tentokrát jsem měl foťák s sebou, a tak připojuji dva obrázky. Včera jsme šli z Big Basin Redwood Parku, kde jsme byli s Janou v březnu, tentokrát jsme ovšem šli k Pacifiku a zpět, dohromady to dalo 22 mil, tedy 35 kilometrů.   Než tenhle most člověk přejde, chvíli to trvá.   Neurologie Když Jana nastupovala na rotaci na neurologii, říkala od začátku, že neurologie byla její jediná trojka během studia na lékařské fakultě a to už je hodně dávno, takže i to málo zapomněla. Nemám důvod tomu nevěřit. Po třech dnech ovšem konstatovala, že výuka v St. Louis je tak intenzivní a efektivní, že se za tu dobu naučila neurologie víc než za celou fakultu. Když končila, řekl ji šéf kliniky, kterého Jana vyfasovala jako svého "attendinga", tedy vyučujícího a dohlížejícího, že pokud bude potřebovat doporučující dopis, že jí ho určitě napíše a pokud by chtěla změnit svůj program na neurologii, takže ji vezme do programu, aniž by musela Jana projít "matchingem", t.j. programem, který přiřazuje uchazeče a jednotlivé nemocnice dohromady. Pozoruhodné je, že Jana dlouho nevěděla, že tento pán je šéfem neurologické kliniky. Teď už zase je Jana pro změnu v nemocnici pro veterány. Je to vládní instituce, takže je tam všechno hezky zbyrokratizováno, ale na straně druhé tam není zvykem dělat každodenně do pozdního večera, jako je tomu v St. Louis University Hospital. Aby však věci nebyly tak jednoduché, dostává Jana každý den pořadové číslo, podle kterého volají residenty na pomoc do universitní nemocnice, takže i tak se občas dostane domů až v poměrně pozdních hodinách.   Nová adresa Na začátku dubna jsem se přestěhoval do Oakrigde Apartments a vlastně se tak vrátil do Santa Clary. Tady jsou ovšem ty hranice asi jako mezi Královým Polem a Řečkovicemi, takže se to tak nedá brát. Mám to teď do práce o kousek blíž. Hlavně ale když vystrčím hlavu ven, nekoukám do podzemní garáže, to mě přece jen občas trochu bralo. Naopak je tady o trochu víc zeleně, umělá laguna s kachnami a labutěmi. Působí to poněkud neskutečně, když se nad střechou objeví dvě kachny a přistanou na lagunce. My jsme spíš zvyklí u domu na vrabce, nejvýše tak na hrdličky. Bazén je tady o něco menší než byl na bývalé adrese, ale zase neplatím tenisového trenéra a řadu dalších možností, které jsem nevyužíval. Takže moje nová domácí adresa je: V.D., 3655 Pruneridge Avenue #129, Santa Clara, CA. 95051. Telefon: 408-248-3729. Oakridge Apartments Jana se hodlá za čtrnáct dní taky stěhovat, ale zatím její adresu nemám, nakonec si není stoprocentně jistá, zda-li nemá své rozhodnutí změnit. Až bude mít novou adresu, uvedu ji.   Fotbal Před pár měsíci byl ve firmě založen fotbalový tým. Já jsem se nejprve nemohl rozhoupat: jednak jsem už pomalejší, což je dáno věkem, ale především jsem i v dobách, kdy jsem byl na tom fyzicky nejlíp, hrával fotbal dost mizerně. Ale ukázalo se, že někteří členové týmu dosud fotbal nehráli vůbec, a tak jsem se k nim nakonec přidal. Fotbal je to ovšem sálový, ale poněkud jiný, než jaký se hraje v Evropě. Nehraje se s pomalým míčem, ale s klasickým kopačákem, hřiště má mantinely jako v ledním hokeji. Hraje se na 2 x 24 minut hrubého času, brankář plus pět hráčů v poli, kteří se mohou v průběhu hry střídat. Hrajeme vždycky ve čtvrtek večer. Sezóna trvá osm týdnů, takže záleží na počtu přihlášených týmů, kolikrát kdo s kým hraje. V minulé sezoně bylo v naší soutěži týmů šest, takže jsem s některými hráli dvakrát, s některými jen jednou. Tentokrát je nás pět, takže se všemi hrajeme dvakrát, což ale znamená jeden týden pauzírovat a jeden týden hrát dva zápasy za večer. Naše soutěž je to, čemu jsme kdysi říkávali pouliční přebor, ale pár hráčů zde má slušnou představu, o čem fotbal je. I v našem týmu jsou dva, kteří to umí: Nick hrával fotbal na high school a působí jako hrající trenér a umí dělovky ze zadních pozic. Jorge hrával fotbal dokonce i za universitní tým a je jednoznačně našim nejtechničtějším hráčem. Ti dva také skórují nejčastěji. Zbytek jsme na tom tak porůznu. Já jsem v mančaftu nejstarší, president spoleěnosti, který hraje s námi, je o pár měsíců mladší. Nikdy fotbal nehrál, ale v obraně si vede dobře. Když před pár týdny dal branku, to bylo na střídačce jásotu. U nás by asi něco takového možné nebylo, neboť, jak praví někde ve Fimfáru Werich, "my jsme všichni z tradice proti vrchnosti". Tady se to spíš bere tak, že "vrchnost" dává práci. I když pro úplnou spravedlnost je třeba nezapomenout, že mezi presidentem firmy, kterému patří třetina podniku, a ředitelem státní instituce je rozdíl víc než podstatný. Abychom nedělali firmě hanbu, tak máme každé úterní poledne trening. Je to docela příjemné, když člověk vyleze ze zešeřelé laboratoře ven a trochu se zapotí. Nejdřív jsme měli "treningy" za barákem, kde jsme hráli na dvě klasické branky z kamenů, jak je u nás zvykem, ale pak jsme začali jezdit tam, co ve čtvrtek hrajeme a skutečně trénujeme. A celkem se to začíná i projevovat. Vedeme tabulku se sedmi vítězstvími ze sedmi utkání, takže, už jasně postupujeme. Chvíli byly diskuse, zda máme na to, abychom hráli vyšší soutěž, (myslím, že nemáme), nakonec bylo zřejmě rozhodující slovo presidenta společnosti, který vlastně dává tčch pět set dolarů vložného na sezonu, a tak budeme hrát vyšší soutěž. Asi už to nebude tolik hra pro zábavu a já se už byl podívat na zdejší šermíře, protože nějak mě nebaví být jen do počtu. Šermíři praktikují, jak sami říkají, starou italskou šavlovou školu, která má blíž k soubojovému šermu: ve střehu je pěst skoro ve výši ramene a čepel je takřka vodorovně. Zajímavý je i formální prvek školy, něco, co už u nás dávno neexistuje a o čem jsem slyšel spíš od pamětníků, co oni slyšeli od pamětníků: Učitel-mistr má vždy pravdu a požívá velké úcty. Takže i mezi kamarády se učiteli na závěr děkuje: "Thank you, Maestro." Při té záplavě sportovních aktivit jsem pomalu nabyl dojmu, že mi jsou všechny kalhoty v pase velké a že bych měl zřejmě přejít na nižší číslo. Pak jsem si ovšem nedopatřením stoupl na váhu a najednou mně byly všechny kalhoty akorát.   Studenti Adam s Davidem ukončili ročník, Adam dokonce školu. Takře to měl Adam s parádou, Američané milují podívanou: maturanti mají na sobě taláry s čtvercovým kloboukem (tak, jak jste to viděli v tom filmu z Oxfordu), já tam ovšem nebyl, ale nějaké fotografie snad z toho budou. Pokud jde o studijní výsledky, tak Adam měl tři B (dvojka), dvě A- a jedno A (tělocvik). Celkové skóre je ovšem lepší (3.86) protože dva kursy, které Adam měl, byly hodnoceny jako vysokoškolské, takže dvojka (béčko) se ve středoškolském měřítku pořád počítala jako jednička (áčko). Adam dostal ocenění podobné tomu, jaké David obdržel v Bloomington High School North. Jinak Adam dělal nedávno TOEFL, tedy test angličtiny pro cizince, a dosáhl velmi pčkného skóre 643 bodů. Adam se ve svém volném čase věnuje bojovým uměním (martial arts) a k Janině zděšení se jednoho dne objevil doma s uměleckým dílem odpovídajícím vkusu sportovních funkcionářů. Adam vyhrál turnaj na úrovni státu Missouri ve své věkové kategorii 18- 32 let! Ovšem není každý den posvícení a tak další turnaj už tolik slávy nebylo. Tento týden ovšem byli kluci na návštěvě v Indianě a Adam se rozhodl, že zajedou autem do Louisville v Kentucky, neboť se tam koná turnaj na úrovni federální, a že jim tam předvede. Tož mu držme palce. David dostal v druhém pololetí A z historie umění, B+ z designu a z ostatních předmětů (grafika, architektura, angličtina) A-, takže celkové skóre má 3.71, což by mu mělo zajistit asi tři tisíce dolarů stipendia. V designu měli studenti vyrábět modely známých budov podle zadání, takže když šlo o moderní architekturu, dal si David záležet, aby dostal vilu Tugendhat. A zřejmě se mu to povedlo, protože se to stejně jako jeho předchozí výtvor, renesanční knihovna z Benátek, objevilo na výstavce úspěšných prací.   World Press Review Předplatil jsem si časopis tohoto jména a je to občas zajímavé čtení. Ale musím zklamat všechny vlastence, o českých luzích a hájích ani slovo a ani ostatní tisk nás nebere jako pupek světa. Našel jsem jediný (předvolební) článek, který se nás týkal, a to v Business Weeku z konce května. Jeho obsah by mohl být zajímavý pro těch 26 % voličů, kteří dali hlas ČSSD. Cituji: Ale Klausovy reformy nezpůsobily takové útrapy, jako tomu bylo v některých částech Polska a Maďarska.To proto, že Klaus, ačkoliv by nikdy nic takového nepřiznal, nechal klíčové prvky sociálního bezpečí nedotknuty. Kontrola nájmu zajišťuje bydlení, které si může dovolit každý. Uměle nízké ceny energie udržují inflaci pod kontrolou. Reforma zdravotnictví je zpožděna. Nezaměstnanost je stěží 4%, částečně proto, že kupónová privatizace nepřinutila podniky k restrukturalizacím. Rovněž zřídil vynikající systém, který umožňuje najít práci těm, kteší byli propuštěni. Nic z toho ovšem nevede k nekontrolovanému utrácení. Klausův pečovatelský (welfare) stát je seřízen tak, že drží rozpočtový deficit pod 3% ekomického růstu." Nesouhlasíte-li, obraťte se na autorku K.L. Miller v Business Weeku. Já se už taky nějaký pátek nepočítám mezi Klausovy příznivce. Ovšem moje favoritní Demokratická unie ve volbách propadla a po abdikaci Hromádkové bych nevylučoval ani její totální rozpad. Dál výsledek voleb komentovat nebudu. Jen si nemohu nevzpomenout na rozhovor s jistým Jinpingem v roce 1991, kdy po doktorátu šel pracovat do Connecticut. Měl najednou spoustu věcí k vyřizování a tu začal brblal, že v Číně je tohle zařízeno líp, že vláda se postará o tohle i o onohle a ne jak tady. Já se ho ovšem nezeptal, proč tedy nejde zpátky do Číny, ale řekl jsem mu: "Jinpingu, nejlép by ti bylo ve vězení. Tam je totiž zařízeno naprosto vše. Tam ti řeknou, kdy máš vstávat, kdy máš jíst, i jídlo ti přinesou, řeknou ti, kdy máš jít spát, tam se zkrátka nemusíš starat vůbec o nic." Bylo mi jen líto, že Orientálec nepochopil orientální moudrost.   Silicon Valley News. Neprodejný nepravidelník rodiny Dolníkovy. Adresa: Vladislav Dolník, Molecular Dynamics, 928 East Arques Avenue, Sunnyvale, CA. 94086-4520, U.S.A. Telefon: 408-737-4810, fax: 408-773-8343, email: vdolnik@mdyn.com.