Královská rodina
Grace
Tollefson maturovala na střední škole v Lake Wobegon v roce 1938. Členka školního
divadelního souboru, debatérka, členka Řádu Zářící hvězdy, tiché a
citlivé děvče, které překvapilo všechny a uteklo s mužem jménem Alex
Campbell. Byl to hezký mládenec se zelenýma očima, který řídil coupé
Singer 1936. Rád předváděl triky s ubrousky a s mincemi, často vyprávěl
vtipy a vyhazoval děti do vzduchu. Zdálo se, že v tomto světě nemá žádné
valné vyhlídky. V kufru svého auta měl vždy láhev whisky a smál se příliš
hlasitě. Tollefsonovi byli ve své opozici proti němu jednotni, ale Grace se
za něj provdala a odstěhovala se s ním do Saint Paul. Léta ubíhala a lidé
občas zaslechli, že s ním nebyla zrovna šťastná. Brzy se jim narodilo dítě
a pak další. A pak ještě jedno. Opustil ji v roce 1948. Podle toho, co říkali
lidé, přišel jednou Alex domů opilý a ona zamkla dveře a nepustila ho
dovnitř. Nakonec ji nezbývalo nic jiného, než jet zpátky domů a žít z
dobročinnosti vlastní rodiny a lutheránské církve.
Její
mladší bratr Lawrence jí koupil starý mobilní domek a umístil jej na
dvorku za svým domem hned vedle zahrady. Lutheránské paní přišly a vyčistily
jej a darovaly Grace starý nábytek: třínohý stůl, kdysi pšknou zelenou
pohovku s velkými vykousanými děrami, pár rozviklaných židlí, reprodukci
Larssonovy Poslední večeře. Lidé k nim byli velmi milí, jak asi jste
milí k někomu, kdo se chová velmi podivně. Rozvod byl ve městě vzácností
stejnou jako čistokrevný pes. Grace viděla, co si lidé myslí, když šla po
ulici: Měli
jsme pravdu, my jsme ti to říkali, teď se na sebe podívej.
Nejstarší
chlapec se jmenoval Earl, její dcera byla Marlys a nejmenší byl Walter. Tomu
byly tři a nemohl si otce pamatovat. Když se na něj zeptal maminky, řekla
mu, že Alex byl hezký muž a že byl potomkem skotské šlechty. Že měl
svoje slabosti, ale to není ničí vina. Když se zeptal babičky Tollefsonové,
řekla jen: "Eh, tihle Campbellové jsou všichni stejní. Žádný z nich
nestojí za hovor. Ale to není tvoje vina. Ty ses nikoho neptal, jestli se chceš
narodit do tohoto světa, že ne?" Už se jí nikdy znovu nezeptal.
Bylo to
těžké, bydlet v mobilním domku a žít z podpory. Večer, když ti čtyři
sklidili po večeři stůl a umyli nádobí a když se cítila Grace obzvlášť
nešťastná, říkávala: "Co budeme dělat, až pro nás připluje naše
loď?", a to byl pokyn, aby se skončilo se sebelítostí a začali mluvit
o tom, co by udělali, kdyby se stali bohatými. Měli by v Saint Paul velký
panský dům z bílých cihel s kamennou zdí okolo, v jídelně křišťálový
lustr, v každé ložnici krb. Orientální konberce. A bazén. Měli by šest
sloužících, šest dam z luteránské církve, aby pro ně vařily a aby u
nich uklízely. Earl byl nenáročný, chtěl poníka, na kterém by mohl jezdit
jen tak bez sedla po ulicích Saint Paul a pušku dvaadvacítku. Marlys chtěla
velký dům pro své panenky: pana a paní Whitehurstovy a jejich děti
Jacqueline, Lorraine a Kathy.
Walter
neměl žádné další přání, jen jednu věc neřekl a sice, že doufal, že
až pro ně připluje jejich loď, bude jeho otec stát na přídi v bílé
uniformě a modré čepici se zlatými prýmky a bude salutovat.
Jednoho
dne dostali dopis od nějakého muže z Philadelphie, který prováděl
genealogický průzkum skotské šlechty a ptal se jich na jejich předky, aby
se mohl po nich podívat. Potřeboval tuto informaci pro knihu, kterou právě
psal. A přiložil šek na 15 dolarů. A tak mu Grace napsala všechno, co věděla
o Alexových předcích a odeslala to a přestala na to myslet. Za pět dní však
přišel z Philadelphie další dopis.
Otevřela
obálku. Dopis sice byl adresován paní Grace Campbellové, ale oslovení bylo:
"Vaše královská Výsosti!" A dále: "Dnešek je nejšťastnějším
dnem mého života, protože mohu pozdravit svou skutečnou, svrchovanou královnu."
A pisatel pokračoval, že jejich větev Campbellovy rodiny je první v linii následovníků
rodu Stewartovců, skotské královské rodiny. Podala dopis dětem a každý
jej četl pečlivě. Podávali si jej jako by byl skleněná ozdoba z vánočního
stromku a kdyby ho upustili, roztříštil by se na milion malých kousíčků.
Mlčela dlouho. Pak řekla: "Možná je to pravda, ale to časem zjistíme.
Zatím ale nikomu ani muk. Nikomu neřeknete ani slovo." Děti to slíbily.
O několik
dní později jim muž z Philadelphie, který se jmenoval D.R. Mackay, poslal
schéma, které bylo po rozložení větší než jejich kuchyňský stůl. V
levém horním rohu byl král James VII., král James "the Old
Pretender", princ Charles. Bylo zde několik linií hrabat a markýzů a v
pravém dolním rohu orámován klan Keith a Ferguson a čáry vedly přímo k
nim: Earl, Marlys a Walter. Skotská královská rodina žijící v zeleném
mobilním domku v Lake Wobegon s nábytkem darovaným od luteránské církve.
Nebyli
schopni slova. Nejprve se zdráhali uvěřit v něco tak krásného, báli se,
že je to příliš krásné, než aby to mohla být pravda. Ale pak to přijali
jako projev milosti: čistá milost, kterou jim nabídl Bůh. Ne jejich vůle,
ale Jeho. Milost. Byli zde, ve stejném bezútěšném místě, ale všechno se
změnilo.Věci, které je obklopovaly, byly stejné, ale oni se změnili. V měsících,
které následovaly, byly občas chvíle, kdy Walter chtěl někomu říct, že
je skotský princ. Zejména své sestřence Doně, která bydlela v domě, za nímž
měli Campbellovi mobilní dům a která vytvořila velmi komplexní pravidla o
tom, kdo si smí hrát na jejich dvorku a jak dlouho a co pro ní musí udělat,
jako by byla královna. Walter jí to strašně toužil říct. Jednoho dne
napsal D.R. Mackay Walterovi: "Vaše královská Výsosti, to, že jsem
objevil Vás a Vaši rodinu, je největším úspěchem mého života. A I kdyby
Bůh ve své nekonečné moudrosti mi odepřel možnost setkat se s Vámi tváří
v tvář na této Zemi, já stále budu neskonale šťasten pro příležitost,
kterou jsem dostal, hrát svou roli, jakkoliv malou v obnově Skotska do jeho původní
velikosti. Vězte prosím, že jste v mých myšlenkách a modlitbách každý
den. A že každým kouskem svého bytí budu pracovat na tom, abych Vás dostal
z Vašeho smutného exilu do země a na panství a k úctě, které Vám z
milosti Boží náleží." Chlapci nedostávají často dopisy, jako
byl tento. Měl ho pod svou matrací a nakonec ho uměl zpaměti. Ležel v
posteli a myslel stále a znova na "zem a na panství a na úctu, které Vám
z milosti Boží náležejí."
Tollefsonovi
i další lidé ve městě si samozřejmě všimli těch dopisů z Philadelphie
a byli zvědaví. Snažili se dostat tajemství z dětí, ale ty neřekly nic. A
někteří lidé to nesli nelibě, že děti měly tajemství. Lawrence řekl
Grace: "Víš, Grace, někdy se chováš, jako bys byla příliš dobrá na
to, abys chodila s námi po stejné zemi." Řekla mu, že se domnívá, že
je přinejmenším stejně dobrá, jako kdokoliv ostatní. Řekl jí, že pokud
je, tak by se možná měla pokusit živit sama. "Ráda," odpověděla.
Sbalili
se, aby se odstěhovali zpět do Saint Paul. Lawrence zabalil jejich starý
darovaný nábytek do auta, ale Grace řekla v poslední chvíli: "Dej to
pryč. Nechci to s sebou. Není to moje. Patří to církvi."
"Můžeš
to potřebovat. Neměla bys být tak hrdá," řekl. Podívala se na něj a
řekla: "Lawrence, jediné, co v tomto životě potřebuji, je porozumění
a láska. Potřebuji styl. Nepovezu to s sebou z Lake Wobegon. Budu muset najít
něco tam, kam jedu." Děti seděly vzadu a dívaly se na sousedy, kteří
se na ně přišli podívat, jak odjíždějí. Marlys držela Whitehurstovy na
klíně. "Jednou, až budeme královská rodina, uspořádají na naši počest
slavnost. Já nepřijedu, " oznámila.
Život
v Saint Paul pro ně nebyl jednoduchý. Earl se za pár let odstěhoval pryč,
byl z toho všeho už unaven. Odešel do školy studovat účetnictví a dostal
místo jako účetní ve sběrně. Grace ho nechala podepsat prohlášení, jímž
se zříkal všech nástupnických práv. Marlys je čtyřiadvacet a stále žije
s matkou v jejich bytě nedaleko Státního výstaviště , stejně jako Walter,
student na Hamlinově universitě. Za ta léta přečetli veškerou literaturu o
historii Skotska, naučili se jeho geografii, a studovali znovu a znovu smutnou
historii Stewartovců, ze kterých pocházeli. Že Angličané svrhli v roce
1688 svého pravého a jediného krále Jamese VII. a nastolili Holanďana Viléma
Oranžského a když Vilém a Mary nezplodili potomka, Stewartovci , kteří čekali
v ústraní, byli ochotni prominout Angličanům a stát se znovu králem a královnou.
Ale ne, Anglie poslala do Německa pro partu kašparů z hanoverského rodu. Přivedli
je a udělali z nich panovníky. V roce 1746 se připlavil princ Charlie z
Francie a shromáždil své udatné Highlandery a pochodoval s nimi na jih do
Anglie a vyhrával s Anglií bitvu za bitvou, ale pak se z nějakého důvodu
otočil a šel zpět. A v dubnu v bitvě u Cullodenu byly jeho armáda i jeho
naděje roztrhány na kusy a Stewartovci odešli za kopec, aby zůstali navždy
jen historií.
Kdykoliv
Grace viděla v novinách článek o královně Alžbětě, kousla se do rtů a
zavrtěla hlavou. Uzurpátoři, to jsou, jeden vedle druhého. Němci, sedící
na královském trůnu skotském. To není správné. To není ani slušné.
Rok za
rokem, měsíc za měsícem, přicházely dopisy od D.R. Mackaye. Vytvořil výbor
na restauraci Stewartovců na skotském trůnu, počítal s pomocí ostatních
vlád. Tajné schůzky a předběžná jednání. A získal i některé velmi
povzbudivé signály. Nechtěl královskou rodinu obtěžovat detaily, ale
byl povzbuzován Francouzi, Španěly, Portugalci, i Američané projevili jistý
zájem, takže se to může přihodit kdykoliv, měli by se připravit. Kdykoliv
byla jejich víra na dně, četla Grace dopisy nahlas a otočila se k Walterovi
a řekla: "Waltře, pověz nám, jaké to bude, až nás povolají."
Řekl:"
Stane se to v osm třicet večer jednoho letního dne. V srpnu. Právě budeme mít
k večeři kukuřici a rajčata s párky, vtom zazvoní telefon a a řeknou nám,
abychom přiletěli příštím letadlem. Budeme přiliš vzrušeni, než
abychom mohli spát. Půjdeme na letiště, budeme unavení a nasedneme do
letadla. Matka bude mít na sobě své pěkné námořnické šaty, Marlys své
hedvábné svatební šaty po Nancy a já budu mít svůj tmavý vlněný oblek.
Přistaneme v Glasgowě. Budou tam davy lidí. Šest mužů v modrých oblecích
s tenkým proužkem nám vzdá poctu a doprovodí nás k helikoptéře. Poletíme
do Holywood Castle na High Street v Edinburghu. Vstoupíme dovnitř, abychom se
trochu občerstvili a dáme si lehký oběd. Z venku uslyšíme hlučení davu a
po chvíli vystoupíme na balkón. Bude tam balustráda s třinácti mikrofony.
A dole pod námi sto tisíc Skotů. A my půjdeme dopřede a budeme
mluvit."
"Běž
radši ty, Waltře, já jsem příliš nervózní," řekla Grace.
Často
myslel na to, co vlastně řekne. Asi něco humorného jako "To bych rád věděl,
kolik to všechno stojí," nebo "To je bašta, být zase s vámi."
Ale spíš by se měl zaměřit na něco královského a vznešeného.Bylo to krásné
představovat si, jak jsou restaurováni a jedou do Skotska a stávají se královskou
rodinou. Mnohem skromnější než Němci dole v Buckinghamském paláci.
Nebudou potřebovat soukromou jachtu nebo tryskáče ani nové obleky na plesy.
Skotská rodina to všechno nepotřebuje. Byli by dobrá královská rodina, šetrná
a citlivá a prostá. Protože vědí, co je to chudoba, vystříhají se přebytku;
cokoliv je postačující, je dost dobré.
O dva týdny
pozdšji dostali telegram od jejich otce: "Poslete telegraficky penize. $
500. Potrebuji zoufale. Alex." Grace nevěděla, co má dělat. Alex! Co
když... Walter řekl: "Nedělej nic. Když mohl telegrafovat, může nám
i zavolat." Zavolal za tři dny. Walter nikdy neslyšel hlas svého otce.
Říkal: "Waltře, to je nádhera, to je prima mluvit s tebou. Myslím na
tebe každý den. Kolik ti vlastně je?"
"Dvacet
čtyři, tati."
"Bože,
nezdálo se to být tak dávno."
"Každý
rok jsem o rok starší, stejně jako kdokoliv jiný."
"Waltře,"
řekl. "Potřebuji peníze. Nepotřebuji pět stovek. Potřebuji víc než
pět tisíc. Byl jsem obviněn ze zpronevěry. Neudělal jsem nic špatného.
Ale chtějí mě zavřít na deset, patnáct let. A Waltře, já už jsem moc
starý na kriminál. Musím utýct ze země."
"Co
jsi udělal?"
Jeho
otec řekl: " Dělal jsem trochu do genealogie. Dělal jsem pro lidi
rodokmeny. Ale můžu ti to vysvětlit, jen mě nech říct..."
Walterova tvář ztuhla. Řekl: " Ne, nenechám. Ach, Bože. Tys udělal
totéž i nám. Proč jsi to udělal?"
"Nejdřív
jsem vám chtěl o tom říct. Skutečně jsem vám to chtěl říct. Myslel
jsem to jako dárek. Chtěl jsem, abyste byli na sebe pyšní. Já jsem věděl,
jak vás tihle Tollefsonovi jen litovali. Chtěl jsem, abyst byli tolik hrdí,
že jste Campbellovi, že se nebudu muset připlazit zpátky. Doufal jsem, že přijdete,
že mě vyhledáte."
Walter
řekl, že mu pošle peníze, kolik bude moci, a zavěsil. Grace řekla: "
Neřekl jsi mu o našem tajemství?" Walter řekl, že ne, na to bude dost
času později.
Řekla:
" Ach, Waltře, co bych si bez tebe počala? Jsi silný. A jsi ke mně tak
dobrotivý. Jsi princ, to vím jistě. Můžou nasadit korunu psovi a zvát ho
princem, ale ty jsi princ skrz naskrz. Možná, že to ještě nikdo neví, ale
dozvědí se to brzo. Příští rok budeme v Edinburghu a kapely budou hrát a
vlajky vlát a davy budou provolávat slávu."
Z
knihy Garrison Keillor: Leaving Home, která vyšla v roce 1987 v
nakladatelství Pinguin, přeložil Vladislav Dolník.
