Doložka   "Pane doktore, máte nahoře telefon a nejde mi to přepojit." S těmito slovy vstoupila do naší laboratoře pracovnice sekretariátu. Vyběhl jsem nahoru, kde sídlil sekretariát malého ústavu ČSAV. Na druhém konci dvěstě padesát kilometrů dlouhého drátu byl pán z Presidia ČSAV a díval se z okna na Vltavu. "Tak to pro vás mám. Proč jste v pátek nevolal?" "Co máte?" "No přece doložku. Přišla ve čtvrtek." To není možné. Padesát osm dní mě natahovali na skřipec a když už jsem ztratil víru a naději, je najednou výjezdní doložka na světě. Takže honem volat přes oceán, že nakonec smím jet. A radši si pospíšit, než si to pánové, co mají hodnosti skoro jako vojáci, ale jinak chodí v šatech jako vy anebo já, rychle než si to rozmyslí. V létě 1988, kdy už se jezdí a před ambasádou Spolkové republiky Německo je dlouhá fronta čtyřiadvacet hodin denně. Proč mně ti pánové doložku vzali, když už ji jednou vydali? To se asi nikdy nedovím. Vždycky jsem víceméně držel hubu a krok. (I když teď to pravda není zásluha ale spíš hanba. A teď vážně: ano, hanba to je.) Způsobil to ten pán, co měl taky hodnost jako voják, ale jinak světlý oblek a vázanku a co po mně chtěl, abych dělal v Americe věci, které jsem nechtěl dělat ani v Americe ani kdekoliv jinde? Anebo jeho kamarádi poslouchali, co se povídá na mém telefonu, a moc se jim to nelíbilo? (A co jsem to ještě dělal, abych se tady mohl prezentovat jako neohrožený bojovník proti režimu?) Nevím, o co šlo a asi to nikdy vědět nebudu. Rozhodně však když jsem se dověděl, že mi byla má výjezdní doložka odejmuta, protože můj výjezd není ve státním zájmu a že smím podat rozklad (to jako že se smím odvolat) do termínu, který již dávno vypršel, ale z Prahy do Brna je hodně daleko a on mi to nikdo ani neřÍekl, v té chvíli mi nebylo moc do smíchu. "Zkuste se zeptat. Někdy to pomůžñe," řekla mi paní, která měla tyhle věci na starosti. Hodný pán s prsty, jejichž tvar svědčí o poruše krevního oběhu, ve světlém obleku s kravatou a zcela určitě s hodností, jako mají vojáci, ale ne ti obyčejní, ale ti, co se vyznamenali v mnoha bitvách, tento hodný pán mi s politováním sdělil, že bližší podrobnosti a důvody mi bohužel sdělit nemůže. Zato mi však vysvětlil, že rozklad nemohu podat já, ale zaměstnavatel. "Ať to napíše ředitel." Když jsem navštívil svého ředitele, chtěl mi ze všech svých sil pomoci. Ale jak se mu věci v hlavě srovnávali víc a víc ... Myslím, že i on byl před těmi pány ve světlých oblecích s kravatou a hodnostmi, jako mají vojáci, jako králíček před krajtou. "S ministerstvem nejsem oprávněn jednat. To musí Presidium. Ale napište ten rozklad vy a já vám k tomu dám průvodní dopis." Já? Taková nula, na kterou se každý může vyřvat? Ale vždyť mi to ten hodný pán ve světlém obleku s kravatou a s hodností, jako mají vojáci, ale ne ti obyčejní, ale jako ti, co se vyznamenali v mnoha bitvách, on mi to přece vysvětlil, jak se to má provést. Poslední naděje: zajedu do Prahy a třeba někoho přesvědčím, ať ten zatracený rozklad napíše on. Laskavý pán ve světlém obleku s kravatou, bez hodnosti, jaké mají vojáci, anebo možná s hodností, jaké mají vojáci, ale jen tak potajmu, aby to nikdo nevěděl, tak tento pán mě s účastí vyslechl a ujistil mě, že úředník, který byl v jeho oddělení hned po něm, ten rozklad druhý den napíše a pošle. A tak jsem druhý den zatelefonoval úředníkovi, který byl hned první po tom pánovi ve světlém obleku s kravatou a bez hodnosti, jako mají vojáci, anebo možná s hodností, ale když tak potajmu, aby to nikdo nevěděl, a lstivě jsem se ho otázal, má-li všechny údaje potřebné pro sepsání toho nešťastného rozkladu, že bych mu jako ty údaje mohl třeba hned rovnou říct do telefonu, aby se věci nezdržovaly. A ten úředník mě ujistil, že všechny potřebné údaje má k disposici a že rozklad odejde odpolední poštou. A ještě jsme se domluvili, že mu budu každý pátek telefonovat, jestli už přišla odpověď. Volal jsem první pátek, potom druhý, třetí, čtvrtý, pátý, šestý, sedmý. Když přišel osmý pátek, řekl jsem si, že nebudu zatěžovat již beztak přetížený dvěstě padesátikilometrový drát, co vede z Prahy do Brna a současně z Brna do Prahy, že to beztak nemá smysl. A najednou v pondělí k nám přijde do laboratoře pracovnice sekretariátu a povídá: "Pane doktore, máte nahoře telefon a nejde mi to přepojit."   Vladislav Dolník