Bloomington News Ročník: II. číslo: 7-8                                                                                                            20. srpna 1992    Golf Před rokem dostal David na své přání k narozeninám počítačový golf. Zezačátku to bylo dost těžké, ale počase jsme byli schopni na počítači odpálit míček i do vzdálenosti přes 250 yardů. Docela se nám to zalíbilo. (Počítačový golf se stal dokonce i jakousi součástí rituálu sobotního večera. Nevím, budou-li mít kluci při vzpomínce na to podobné pocity jako já, když si vybavím, jak koncem padesátých let sedíme doma všichni v sobotu večer u stolu, jsme čerstvě vykoupaní a posloucháme v rádiu četbu na pokračování: "Bylo nás pět", "Bělohřívka" a "Pučálkovic Aminu". Klukům je podstatně víc než bylo mně tehdy, takže si to asi nebudou tolik idealizovat, v každém případě se bavíme dobře, i když všech osmnáct jamek za večer nejsme schopni zvládnout. A když řeknu, že za barákem (asi 300 metrů přes silnici) máme universitní golfové hřiště, začne se asi většina čtenářů BN usmívat, protože si tyto dvě informace spojila v informaci třetí. Musím podotknout, že se poněkud mýlí, ne však tak docela. U golfového hřiště je tréninková plocha, kde si lze procvičit techniku úderu. A tam jsme se s Davidem vypravili. Naštěstí měl David kdysi golf v tělocviku, takže byl schopen poskytnout řadu rad, jak se to dčlá. Tedy nejdřív jsme kaědý dostali za tři dolary kyblíček s míčky (cena zaručuje, že to není naše každotýdenní zábava) a půjčili si hůlku (domorodci si nosí hůlky svoje) a mohli se do toho dát. Uf, to byla dřina. Samozřejmě, aby člověk hned nevypráskal všechny míčky, tak si to vždycky několikrát zkusil bez míčku a pak si to namířil na míček, razmáchl se ... a když se náhodou trefil, tak míček trochu poskočil a odkutálel se o tři metry dál. Ovšemže ne všechny údery skončily na třech metrech, můj průměr byl tak okolo padesáti yardů, nejlepší údery šly tak na sto yardů, Davidovi na sto padesát. Když jsem byl asi v půlce kyblíčku, pochopil jsem, proč golfisté nosí na levé ruce rukavici. Jen jsem nechápal proč louka je tak dlouhá. Je fakt, že tam byli i tací, kteří to posílali ke značce dvě stě padesáti yardů, ale my to nebyli. P.S. To byste nevěřili, jak jsme měli druhý den namožená ramena.   Adam v radiu Adam hrál několikrát basket s hlasatelem z jedné ze zdejších rozhlasových stanic a domluvili se, že si Adam může poručit písničku, kterou chce, pokud to bude "...". Takže jednoho nedělního večera slyšeli posluchači stanice Rock 92 FM: "Hallo, this is Adam." A potom kratší konverzaci s hlasatelem, kde mluvil hlavně hlasatel, protože ten byl za to koneckonců placen. Ale Áda si sebe pochopitelně z rádia nahrál. Takže se dotazuje všech návštěv, zda si ho náhodou nechtějí poslechnout a když je nakonec přemluví a oni svolí, zasune kazetu do magnetofonu a s výkřikem "Ne, ne! To je strašný!" odbíhá do vedlejší místnosti.   Summer School Jak jsme již vás informovali, chlapci se dobrovolně rozhodli rozšířit si obzory poznání a navštěvovali letní školu. Oba dva měli matematiku, Adam geometrii a David pokročilou algebru. Adam už to dělal vlastně v předstihu na High School a hrdě říká, že ve třídě byli jenom dva freshmani a ten druhý, největší šprt na Middle School, toho musel nechat, protože na to nestačil. Takže Adam dostal obě pololetí za B a B-, David to zvádl dvakrát na A. I když byl to trochu úprk: Jeden den věnován dekadickým logaritmům, jeden den logaritmům přirozeným. Takže co z toho zůstane v hlavě? I když jistě se mnou budete souhlasit, že to není podstatné. Mají bumážku, že dělali matematiku, tak co. Bumážka, ta je u nás hlavní. P.S. Tady občas taky.   Zase jsem světoví Havel se opět objevil na první straně New York Times. A jak se tak díval z hradčanského okna přes sklo prodejního automatu na Kirkwood Avenue směrem k veřejné knihovně, odkud jsem přicházel, musel jsem vypadat hodně překvapeně, protože řekl: "Vy mě znáte?" A já na to: "Jistě, vy jste přece můj president." A on na to: "Už jenom do pozítřka." A zatím si u mě doma v komputeru Jan George Frajkor, místopředseda Slovenského národního kongresu, mnul ruce a posílal do světa další ze svých poťouchlostí. Tak jsem jen plivl na monitor a povídám "Šadap". (My, co jsme se začali učit angličtinu až po pubertě, neumíme říct Shut up.) "Až si lidi budou plést Slovensko se Slovinskem a se Somálskem, ty budeš v Kanadě jen dál hecovat. Ale Slováci na Slovensku... Naštěstí to už je jen jejich problém."   Deník naší dovolené 1. srpna  Už jsme měli rezervováno auto u společnosti "Rent-a-wreck" (Pronajmi si vrak/ Nenech se zmást jménem), na měsíc to mělo být za necelých tři sta dolarů. Pravda, auta to byla poněkud starší, až mě to trochu lekalo, ale mít velké auto celý měsíc za tři stovky, když případné opravy by hradili oni... Když jsme si však pro auto přijeli, najednou nešlo o tři ale o pět stovek (jeli jsme mimo stát Indianu) a tak jsme couvli. Podívali jsme se po dalších půjčovnách v Bloomingtonu, kde ceny byly přece jen vyšší, a pak jsem zavolal k Hertzovi a objednal v Indy Ford Taurus. A když jsme tam přijeli, náhodou tam měli Station Wagon (u nás se tomu říká kombi) za stejnou cenu (bratru sedmset osmdesát dolarů). Tak jsme to vzali, pochopitelně auto vonělo novotou, David okolo auta tančil obětní tance. Dozadu jsme naložili půl chalupy a druhý den zrána jsme vyrazili. 2. srpna Druhý den byl ve znamení sezení v autě, protože jsme se chtěli dostat co nejdál: Projeli jsme Ohiem, Pennsylvánií, do státu New York a večer jsme byli u Niagary. Bylo to přání rodiny, tak jsem to respektoval, i když zde má Niagara pověst, že je vhodná pouze pro líbánky novomanželů. Vodopád samotný je celkem pěkný, ovšem na americké i kanadské straně vyrostlo poměrně velké město. Takže to bylo, jako byste se šli podívat na Niagaru na Františkov nebo k Janáčkovu divadlu. Pozdě večer jsme dojeli do kempu ve státním parku a tam jsme občas i usnuli, když kterýsi soused mlel stále dokola Dylanovy písničky a "All we are singing Give peace a chance..." 3. srpna  Ráno jsme vyrazili dál na Východ. Projeli jsme lesnatým severním koncem státu New York a večer jsme dorazili do dalšího státního parku ve státě Vermont. 4. srpna  Tento den byl vyhrazen menšímu lázeňskému kolečku. Bohužel však hoši odvykli chození a tak to byla radost chodit. Abychom si to trošku zkrátili cestu, vzali jsme to podle mapy zkratkou přes louže a bodláčím. Podle očekávání jsme narazili na lesní asfaltku a vydali se po ní, ta však najednou končila. Tak jsme se otočili a vydali se opačným směrem (Jít "zkratkou" nazpět chtěl jenom David.) a naštěstí jsme nemuseli obcházet celý státní park. Narazili jsme na cestu, která už v mapě byla, takže jsme přišli ke stanům ještě za světla. Ale dost silně pršelo, a tak jsme pokračovali autem dál. Do New Hampshire to nebylo daleko, ale do kempu jsme dojeli až pozdě večer a stan stavěli (nikoliv poprvé a zdaleka ne naposled) za osvětlení potkávacími světly. 5. srpna  Původně jsem měl na tento den naplánovaný výstup na Mount Washington. Ale teprve na místě samém jsem zjistil, že na vrchol vede silnice, takže by to bylo jako výstup ma Radhošť, navíc rodina nebyla v chodícím rozpoložení, takže to skončilo menším kolečkem ke zdejším vodopádům. 6. srpna Ráno jsme vyrazili dál, vjeli do státu Maine a namířili si to do pobřežního národního parku Acadia. Tam jsme dorazili až večer a zjistili, že na ostrově samém jsou všechny kempy plné. Tak jsme se vrátli na pevninu a zakotvili v menším státním parku na pobřeží. Kdyby mně pán, před jehož domem jsme zastavili a hledali v mapě cestu do státního parku Lamoine, nevykládal cestu tak složitě, jeli bychom tam rovnou, ale tak jsem se zalekl a ztratili jsme několik hodin. 7. srpna  Tento den byl věnován prohlídce Acadia, což je granitový ostrov rozříznutý ledovcem. Pěkné místo, ale moc blízko civilizaci, takže taky přelidněné místo. Z hory Cadillac (zde záznam končí)   Bloomington News    Adresa: Vladislav Dolník, 1603 Redbud Hill Apartments, Bloomington, IN. 47406-2390, U. S. A.  Telefon: 812-857-9840 (domů), 812-855-7008 (chemie). Fax: 812-855-8300 (chemie). E-mail: VDOLNIK@IUBACS.BITNET